Druhý díl Ztraceného světa v podzemí pokračuje v nastoupené tradici. První obývanou vrstvu podzemí, svět Kolonistů, autoři prozkoumali v prvním díle, a tak, aby mohli pokračovat a ohromovat čtenáře, posílají své hrdiny do vyhnanství do Hlubiny. Vedle původních obyvatel Hlubin – geneticky poněkud vyčerpaných Koprolitů, usazených zde po celé věky, tu našli útočiště také psanci z Kolonie – a i samotní Styxové tu dost často pobývají, aby zde realizovali tajné výzkumy a ještě tajnější projekty.

Útěk z Kolonie do Hlubin se chlapcům povedl, a oni tu teď bojují o holý život. Najdou tu samozřejmě spojence – psance, který se tu po mnoha letech naučil se svojí dcerou pohybovat a přežívat, a který nenávidí Styxe stejně jako oni. A Styxové na oplátku nenávidí je, a pořádají na ně čas od času lov, o to intenzivnější, že se dvě kořisti sešly. K tomu jim má posloužit také Willova matka, kterou ulovili na povrchu a namluvili jí, že je důležité Willa zabít. Velký hon započal…

V tomto díle vedle již známých prvků – především Styxů jakožto personifikace zla – vystupují Hlubiny. Svět jednoznačně inspirovaný – nebo alespoň velmi podobný – tomu vernovskému podzemí je prostředím, kde se stupňuje zápletka mezi chlapci a Styxy. Tu a tam děj odskočí i na povrch, ale stále tu zůstávají jako dva hlavní prvky nové prostředí a staré zlo. Tento díl mi ze všeho nejvíc připomínal scénář počítačové hry. Pasti, překvapivá řešení, uložená v batohu, honičky, léčky, podzemní fauna a flóra – když jsem to četl, přímo jsem viděl jednotlivé storyboardy. Naneštěstí nic víc…